Ivan Ouhel (* 18.2.1945 v Ostravě - † 20.2.2021 v Praze) - velké formáty
Aktuální výstava Ivana Ouhela představuje reprezentativní výběr pěti velkoformátových maleb z autorova zralého období. Umožňuje nám sledovat, jakým způsobem malíř ve svých malbách osobitě zaznamenával emotivní zážitky z přírody ve svém okolí, ale i z cest do vzdálených zemí. Je zjevné, že i vcelku všední motiv se mohl stát impulsem pro vznik velkorysé malířské kompozice.
Ivan Ouhel se narodil v únoru roku 1945 v Ostravě, v době doznívající světové války. Už o rok později se ale s rodiči přestěhoval do Prahy, kde žil a tvořil až do svého skonu. Přestože trávil většinu života v metropoli, staly se hlavním námětem jeho tvorby krajina a jednotlivé prvky přírody. I přes melancholické založení autorovy osobnosti a potemnělou barevnost české krajiny se Ouhel v průběhu osmdesátých začal projevovat jako stále výraznější kolorista. Barevné plochy a linie na jeho obrazech začaly vířit zneklidňujícím chvěním podobně jako energií nasycené malby Františka Kupky či pastely Karla Malicha. Ouhel vstupoval do obrazu bez distance, cítil se být součástí přírody, sám to komentoval slovy, že je pouze jakýmsi tavidlem, kterým vzpomínky protékají a on je při přenosu na plátno příliš nekoriguje. Jeho obrazy se začaly v polovině osmdesátých let měnit v jedinečné gejzíry barev v živelně působících kompozicích, díky čemuž začaly přitahovat značnou pozornost historiků umění. V důsledku tohoto postupného doceňování Ouhelova díla byl umělec v roce 1983 vyslán na Podzimní salon v Paříži, v letech 1984 a 1988 byl pak vybrán jako představitel československého umění pro účast na Bienále v Benátkách.
Následné společenské uvolnění v porevolučních letech přineslo možnost svobodného cestování i mnohé výstavní příležitosti. Ouhel byl vybrán na řadu reprezentativních výstav českého umění i vyzván k účasti na výtvarných přehlídkách po celém světě. Díky zrození zájmu západního světa o umění vytvořené za železnou oponou (který však bohužel neměl dlouhého trvání), mohl Ouhel představit své obrazy např. ve Francii, Německu, Itálii, Švýcarsku, Rakousku, Nizozemí, Řecku, Anglii a USA.
Zde vystavené obrazy z let 1991 až 2001 jsou potvrzením cesty, kterou Ouhel nastoupil na sklonku šedesátých let a vždy jí zůstal věrný. Můžeme však přece jen pozorovat postupné proměny autorova způsobu práce, jak přesvědčivě dokládají právě zde prezentované malby. Konkrétní námět obrazu, ve starších obrazech částečně zabstraktněný, ale zpravidla stále čitelný, v malbách z devadesátých let ve většině obrazů pouze tušíme. Je to způsobeno nejen pokračujícím osvobozením od výtvarné popisnosti, ale také absolutním uvolněním barevné škály od reálného předobrazu. Ouhel používal čisté barvy, které někdy instinktivně nanášel na plátno přímo z tuby, namísto štětce s oblibou používal špachtli, pracoval s malbou přes podlepené pásky, aby jejich následným stržením vytvářel přes celý rozměr plátna geometrické linky, které však často byly obklopeny shluky vibrujících linií v pastózních nánosech. Jeho projev dosahoval svobodomyslnosti dětské kresby, kterou však korigovaly desítky let malířských zkušeností.
Ouhelovo dílo je svědectvím o tvůrčí svobodě, kterou si umělec dokázal uchovat i přes veškerá omezení (politická a zdravotní). Je také ukázkou tvůrčího vývoje umělce, kterého nesvedly z cesty žádné módní vlny v oblasti výtvarného umění ani neznejistily proklamace mnohých kunsthistoriků o přežitosti tradičních výtvarných technik. Malířovo dílo plynule rostlo déle než padesát let a udržovalo si po celou dobu jasnou vnitřní logiku. Dnes již není pochyb o tom, že navýsost osobité vidění a originální rukopis Ouhelových děl jsou zárukou nadčasových kvalit jeho tvorby. Důkazem, že toto tvrzení není nikterak přehnané, by měla být i tato výstava.
Petr Mach
