You are using an outdated browser. For a faster, safer browsing experience, upgrade for free today.

Naše obchodní centrum Šestka se částečně proměnilo v galerii umění. V interiéru můžete vidět umělecká díla různých umělců, která budeme průběžně obměňovat. Užijte si své nákupy u nás a vychutnejte si svou dávku kultury.
 

SKY GALLERY ŠESTKA uvádí :


Před Šestkou nám vyrostla Vodní elektrárna - socha z konví a židliček Lubomíra Typlta


Čtyřmetrová socha z leštěného nerezu stojí nad východní nájezdovou rampou, viditelná je už z příjezdových komunikací, křižovatky nad okruhem a sjezdu z okruhu. Kolos, který vyrobila firma Kasper Kovo, muselo na místo spouštět rameno jeřábu.

Monumentální Vodní elektrárna vážící jednu tunu má podobu dvou školních židliček a osmi zahradních konví a je dílem Lubomíra Typlta, jedné z nejvýraznějších osobností moderního umění u nás, a v nadsázce ukazuje, že sochy se dají vytvořit prakticky z čehokoli.

 

. „Dalo by se říci, že symetrií a tvaroslovím připomíná průmyslovou architekturu. Jde ale o fantazii, o představivost. Socha svým povrchem a tvarem automaticky přitahuje pozornost. Už při instalaci bylo vidět, že kolemjdoucí nenechává lhostejnými. Malá verze této sochy vznikla v roce 2000, myšlenka je tedy stará 21 let, ale ze své divnosti a iracionality nic neztratila," představuje sochu samotný umělec.





Druhým vystavovaným umělcem je Jiří Načeradský.
 

Prof. Jiří Načeradský (1939-2014)

Prof. Jiří Načeradský vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Vlastimila Rady a v letech 1968 a 1969 pobýval na stipendiích v Paříži. V období 1969 – 1989 byl jako umělec bojkotován komunistickým režimem, živil se restaurováním fasád historických budov. Po roce 1989 působil jako vedoucí Ateliéru figurální a monumentální malby na Akademii výtvarných umění v Praze a na Fakultě výtvarného umění VUT v Brně. V roce 1991 byl jmenován profesorem.

Svými díly je zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie hl. města Prahy, většiny regionálních galerií v ČR, Muzea Kampa, Galerie Zlatá husa, v zahraničí mj. 7 díly v Centre Georges Pompidou v Paříži.

 

Výstava Jiřího Načeradského v Galerii Sky představuje reprezentativní výběr z autorovy malířské tvorby osmdesátých let minulého století. Na šesti obrazech zapůjčených ze soukromých sbírek můžeme sledovat autorův vývoj od silně redukovaných geometrizovaných obrazů s námětem ženy či Vršovic, přes výrazně expresivní figuraci s motivem hysterické rotující ženy, dále pak surreálné hrátky s nahými těly až po sošnou postavu nahého muže. Zatímco zde představenými geometrickými obrazy se Načeradský prezentoval na prvních výstavách po desetiletém zákazu veřejné prezentace v galeriích, tak figurativní práce z vystavených cyklů byly součástí prvních výstav generačního "Volného sdružení 12/15 Pozdě, ale přece", které již navštívily tisíce lidí v rámci uvolňování otěží komunistického režimu. Některá zde vystavená díla pak autor představil na důležitých výstavách v Čechách i v zahraničí, dvě geometrická plátna pak i na své retrospektivní výstavě v pražském Mánesu v roce 2004.

 

Načeradský poprvé zaujal kritiku svými velkoryse pojatými expresivními malbami hned při své první účasti na kolektivní výstavě v Galerii mladých v roce 1965. Zásadně pak na sebe upozornil cyklem maleb podle reportážních fotografií, vytvořeným z většiny v roce 1967 a představeným Jindřichem Chalupeckým začátkem roku 1968 ve Špálově galerii. Umělci bylo teprve 28 let, když jeho skvěle započatou kariéru zastavil příjezd okupačních vojsk, před kterými spolu s Rudolfem Němcem a Jiřím Sopkem odjeli do Francie. Po návratu do vlasti a nevydařeném pokusu využít další francouzské stipendium pro emigraci do USA, kdy soudruzi odmítli pustit za Načeradským manželku s dcerou, začalo období bojkotu tvorby nejen Načeradského, ale většiny umělců spojených s liberálním prostředím 60. let. Načeradský, známý ironickým nadhledem a schopností bavit širokou společnost, vzpomínal, že tenkrát mu zcela došel humor.

 

V období normalizace nebylo Načeradskému deset let umožněno vystavit svá díla, proto se snažil uživit sebe a rodinu restaurováním fasád historických budov. Tehdy si také vysloužil přezdívku Profesor za zájem o tvorbu mladších kolegů a burcování ostatních umělců k aktivitě. Navštěvoval ateliéry Rittsteina, Nováka, Ouhela, Bláhy, Pavlíka, Sozanského a Bukovského. Za podobně izolovanými umělci vycestoval i na Slovensko. Počátkem osmdesátých let také soukromě učil malířským dovednostem Jaroslava Rónu. Zřejmě i z těchto důvodů byl v roce 1985 osloven generací nejmladších umělců k účasti na neoficiálních Konfrontacích a později byl jejich o něco staršími kolegy přizván k zapojení se do aktivit Volného sdružení 12/15 Pozdě, ale přece.

 

Po událostech listopadu 1989 se Jiří Načeradský stal vedoucím Ateliéru figurální a monumentální malby na pražské Akademii výtvarných umění. Zde byl přísným pedagogem a neústupným kolegou. Po sporech s rektorem Knížákem byl v roce 1992 donucen k odchodu. Byl však pyšný na to, že i proti názoru kolegů Knížáka a Kolíbala prosadil přijetí Josefa Bolfa, Romana Trabury a dalších nadaných adeptů umění ke studiu. Při jeho následném pedagogickém působení v Brně prošly jeho ateliérem např. Lubomír Typlt a Zbyněk Sedlecký. Když jsme v dubnu 2014 museli z důvodu nečekaného skonu Jiřího Načeradského odvolat autorovu výstavu v Městské galerii Blansko, příjemně nás překvapilo, že se v rekordním čase dvou týdnů zmobilizovalo dvacet jedna Načeradského bývalých studentů z AVU v Praze a FaVU v Brně a výstavou Banzai Mistře! vzdali v této galerii poctu svému profesorovi.

 

Malíř si nepotrpěl na oficiální uznání. Jediným kritériem kvality, které uznával, bylo, zda obraz obstojí vedle děl Mistrů. Proto ani skutečnosti, že v roce 1979 vybrala nákupní komise pařížského Centre Georges Pompidou sedm Načeradského děl do svých sbírek, autor nepřikládal velký význam. Naopak za důležitý počin pro náhled na své dílo považoval možnost mezinárodní konfrontace, kterou mu umožnila Meda Mládková zařazením jeho obrazů na výstavy Expressiv v roce 1987 ve Vídni a v roce 1988 ve Washingtonu. O tom, že v roce 2002 visel jeho obraz Červenec - Útěk do hor z roku 1967 (zapůjčený z majetku pražské Národní galerie) vedle děl Bacona, Richtera, Baselitze, Hockneye a Kleina na významné výstavě Europaweit – Kunst der 60er Jahre, která proběhla v Karlsruhe a v Halle, se dozvěděl až z dopisu přítele matematika Nešetřila, který mu poslal recenzi výstavy z deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. Tu doprovázela právě reprodukce Načeradského díla.

 

Jsem přesvědčen o tom, že vrchol Načeradského díla patří mezi těch několik málo vzácných výjimek v českém umění, jejichž vystavení v konfrontaci s tzv. západním uměním nebudí dojem provinčnosti. O to více mě mrzelo, že od roku 1994 až do autorova skonu neproběhla žádná výstava Načeradského obrazů v české státní či krajské galerii. Činí mi velikou radost, že v posledních letech zájem o umělcovo dílo mezi historiky umění i sběrateli výrazně roste a dostává se mu konečně důstojných výstavních příležitostí. Zároveň i možnost představit několik obrazů galerijní kvality ve vysoce navštěvované Galerii Sky považuji za další příležitost seznámit širokou veřejnost s dílem tohoto mimořádného umělce.

 

Petr Mach

 

Díla:

JIŘÍ NAČERADSKÝ - OSMDESÁTÁ LÉTA


 
 

I na dále jsou k vidění díla sochařů Jana Kováříka a Ondřeje Filípka.

- - - - -


První vystavená díla patřila malíři Lubomírovi Typltovi a sochařům Janu Kováříkovi a Ondřeji Filípkovi.

Lubomír Typlt (* 1975)

Lubomír Typlt vystudoval UMPRUM v Praze obor ilustrace u prof. Jiřího Šalamouna a následně studoval Fakultu výtvarných umění VUT v Brně obor malířství u prof. Jiřího Načeradského. Současně s tím také Kunstakademie Düsseldorf obor malířství, kde se v roce 2004 stal mistrovým žákem prof. A. R. Penck. Samostatně vystavuje od roku 1995.
Jeho malířské dílo je příznačné svou formální syrovostí a obsahovou surovostí. Rozvíjí svůj mýtus o lidském jedinci pomocí malířských prostředků: vytříbené kresebnosti i absurdních prostorových objektů. S oblibou používá techniku kvaše – výrazové přechody mezi kresbou a malbou, v nichž autor variuje své motivy, hledá nové možnosti a spoje, syntetizuje rozbíhající se formální tvarosloví a precizuje vlastní vizi. Charakteristická spontánnost, gestická živost a formálních vytříbenost těchto výstupů.
Patří k nejvýznamnějším představitelům moderního umění. 

Díla:

Kobaltová fúze / 2020, olej na plátně, 260x200 cm
Založíme vlastní stát / 2018, olej na plátně, 200x260 cm
Modrá / 2020, olej na plátně, 260x200 cm
Poutnice / 2015, olej na plátně, 180x240 cm
Vertikální fúze / 2020, olej na plátně, 260x200 cm         


Jan Kovářík (* 1980)

Jan Kovářík vystudoval sochařství na AVU v ateliéru Socha 2 profesora Jindřicha Zeithammla. Během studia strávil také dva semestry v Intermediálním ateliéru profesora Milana Knížáka. Samostatně vystavuje od roku 2002. Svými díly je zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze, ve stálé expozici Galerie Středočeského kraje, Galerie Slováckého muzea v Uherském Hradišti, Galerii Výtvarného umění v Náchodě, Východočeské galerii v Pardubicích a mnoha významných soukromých sbírkách u nás i v zahraničí. Žije a pracuje v Praze.
Je autorem barevných soch s biologickým rodokmenem. Sám o nich mluví jako o podhoubí, narůstající buněčné hmotě. Používá rozličné druhy sochařských postupů. Nebojí se moderních materiálů, ani technologií, které mu pomáhají k tomu, aby jeho objekty co nejplynuleji expandovaly do prostoru. Jejich povrch občas pokrývá ne zcela klasickou metodou – trpělivě tečkuje svá rozměrná díla tak, aby vytvořil iluzi vibrujícího povrchu a dodal tím plastikám další rozměr.
Jan Kovářík je autorem sochy jediné české panovnice, habsburské císařovny Marie Terezie, která vládla rakousko-uherské monarchii v letech 1740-1780. Pět a půl metru vysoká a šest tun vážící stylizovaná figura z umělého kamene připomínající kuželku nebo figurku ze známé hry Člověče, nezlob se stojí poblíž Prašného mostu na Hradčanech. Socha byla odhalena 20. října 2020 jako datum symbolizující nástup Marie Terezie na trůn v roce 1740.

Díla:
Infantila / 2008 – 2011, laminát, barva / fiberglass colour, 160 cm
ff – 02 / 2009, laminát, barva / fiberglass colour, 220 cm


Ondřej Filípek (* 1993)

Ondřej Filípek vystudoval Akademii výtvarných umění v ateliéru Socha 1 u Jaroslava Rony a následně Lukáše Rittsteina. V letech 2016-2018 také v Ateliéru figurálního sochařství a medaile u Vojtěcha Míči.

Síla osobitého sochařského výrazu Ondřeje Filípka spočívá především v podpůrné komplementaritě objektů a postav, ve vytváření situací-prostředí, aniž by byla přítomna narativnost. Jde o sugestivní společenství objektů industriální povahy a deformovaných figurálních torz. Autor zachází s imaginativním prostorem úzkosti z patologického charakteru prostředí. Nepracuje s okázalou expresí, ale transformuje ji prostřednictvím specifické útrpné uzavřenosti tvaru, čímž účinek významu umocňuje.

Divákovu pozornost jeho sochy poutají jakousi permanentní deformací tělesného tvaru. Tu není třeba nahlížet jako přímou negaci reálné podoby interpretovaného, ale spíše jako prostředek k odhalení těch oblastí vnímání, které nás přivedou k hlubšímu smyslu pro realitu sochy.

Filípkovy figury-torza jsou současně statická i labilní. Postavena do vymezeného prostoru, buď vyvýšena podstavcem, nebo bariérově ohrazena. Živost organického tvaru je neoddělitelně prolnuta s tvarem technicistně chladným. Na jednu stranu je tedy přítomen výraz lidsky zneklidňující, na druhou odtažitě odosobněný. Obdobně pak u končetin postav si nejsme jisti, zda nejde spíš o protézy. Celek je živý i neživý. Figura se proměňuje v objekt.

Dílo: 
bez názvu / 2020, kolorovaný beton, železo