Prof. Jiří Načeradský vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Vlastimila Rady a v letech 1968 a 1969 pobýval na stipendiích v Paříži. V období 1969 – 1989 byl jako umělec bojkotován komunistickým režimem, živil se restaurováním fasád historických budov. Po roce 1989 působil jako vedoucí Ateliéru figurální a monumentální malby na Akademii výtvarných umění v Praze a na Fakultě výtvarného umění VUT v Brně. V roce 1991 byl jmenován profesorem.
Svými díly je zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie hl. města Prahy, většiny regionálních galerií v ČR, Muzea Kampa, Galerie Zlatá husa, v zahraničí mj. 7 díly v Centre Georges Pompidou v Paříži.

Výstava Jiřího Načeradského v Galerii Sky představuje reprezentativní výběr z autorovy malířské tvorby osmdesátých let minulého století. Na šesti obrazech zapůjčených ze soukromých sbírek můžeme sledovat autorův vývoj od silně redukovaných geometrizovaných obrazů s námětem ženy či Vršovic, přes výrazně expresivní figuraci s motivem hysterické rotující ženy, dále pak surreálné hrátky s nahými těly až po sošnou postavu nahého muže. Zatímco zde představenými geometrickými obrazy se Načeradský prezentoval na prvních výstavách po desetiletém zákazu veřejné prezentace v galeriích, tak figurativní práce z vystavených cyklů byly součástí prvních výstav generačního "Volného sdružení 12/15 Pozdě, ale přece", které již navštívily tisíce lidí v rámci uvolňování otěží komunistického režimu. Některá zde vystavená díla pak autor představil na důležitých výstavách v Čechách i v zahraničí, dvě geometrická plátna pak i na své retrospektivní výstavě v pražském Mánesu v roce 2004.

Načeradský poprvé zaujal kritiku svými velkoryse pojatými expresivními malbami hned při své první účasti na kolektivní výstavě v Galerii mladých v roce 1965. Zásadně pak na sebe upozornil cyklem maleb podle reportážních fotografií, vytvořeným z většiny v roce 1967 a představeným Jindřichem Chalupeckým začátkem roku 1968 ve Špálově galerii. Umělci bylo teprve 28 let, když jeho skvěle započatou kariéru zastavil příjezd okupačních vojsk, před kterými spolu s Rudolfem Němcem a Jiřím Sopkem odjeli do Francie. Po návratu do vlasti a nevydařeném pokusu využít další francouzské stipendium pro emigraci do USA, kdy soudruzi odmítli pustit za Načeradským manželku s dcerou, začalo období bojkotu tvorby nejen Načeradského, ale většiny umělců spojených s liberálním prostředím 60. let. Načeradský, známý ironickým nadhledem a schopností bavit širokou společnost, vzpomínal, že tenkrát mu zcela došel humor.

V období normalizace nebylo Načeradskému deset let umožněno vystavit svá díla, proto se snažil uživit sebe a rodinu restaurováním fasád historických budov. Tehdy si také vysloužil přezdívku Profesor za zájem o tvorbu mladších kolegů a burcování ostatních umělců k aktivitě. Navštěvoval ateliéry Rittsteina, Nováka, Ouhela, Bláhy, Pavlíka, Sozanského a Bukovského. Za podobně izolovanými umělci vycestoval i na Slovensko. Počátkem osmdesátých let také soukromě učil malířským dovednostem Jaroslava Rónu. Zřejmě i z těchto důvodů byl v roce 1985 osloven generací nejmladších umělců k účasti na neoficiálních Konfrontacích a později byl jejich o něco staršími kolegy přizván k zapojení se do aktivit Volného sdružení 12/15 Pozdě, ale přece.

Po událostech listopadu 1989 se Jiří Načeradský stal vedoucím Ateliéru figurální a monumentální malby na pražské Akademii výtvarných umění. Zde byl přísným pedagogem a neústupným kolegou. Po sporech s rektorem Knížákem byl v roce 1992 donucen k odchodu. Byl však pyšný na to, že i proti názoru kolegů Knížáka a Kolíbala prosadil přijetí Josefa Bolfa, Romana Trabury a dalších nadaných adeptů umění ke studiu. Při jeho následném pedagogickém působení v Brně prošly jeho ateliérem např. Lubomír Typlt a Zbyněk Sedlecký. Když jsme v dubnu 2014 museli z důvodu nečekaného skonu Jiřího Načeradského odvolat autorovu výstavu v Městské galerii Blansko, příjemně nás překvapilo, že se v rekordním čase dvou týdnů zmobilizovalo dvacet jedna Načeradského bývalých studentů z AVU v Praze a FaVU v Brně a výstavou Banzai Mistře! vzdali v této galerii poctu svému profesorovi.

Malíř si nepotrpěl na oficiální uznání. Jediným kritériem kvality, které uznával, bylo, zda obraz obstojí vedle děl Mistrů. Proto ani skutečnosti, že v roce 1979 vybrala nákupní komise pařížského Centre Georges Pompidou sedm Načeradského děl do svých sbírek, autor nepřikládal velký význam. Naopak za důležitý počin pro náhled na své dílo považoval možnost mezinárodní konfrontace, kterou mu umožnila Meda Mládková zařazením jeho obrazů na výstavy Expressiv v roce 1987 ve Vídni a v roce 1988 ve Washingtonu. O tom, že v roce 2002 visel jeho obraz Červenec - Útěk do hor z roku 1967 (zapůjčený z majetku pražské Národní galerie) vedle děl Bacona, Richtera, Baselitze, Hockneye a Kleina na významné výstavě Europaweit – Kunst der 60er Jahre, která proběhla v Karlsruhe a v Halle, se dozvěděl až z dopisu přítele matematika Nešetřila, který mu poslal recenzi výstavy z deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. Tu doprovázela právě reprodukce Načeradského díla.

Jsem přesvědčen o tom, že vrchol Načeradského díla patří mezi těch několik málo vzácných výjimek v českém umění, jejichž vystavení v konfrontaci s tzv. západním uměním nebudí dojem provinčnosti. O to více mě mrzelo, že od roku 1994 až do autorova skonu neproběhla žádná výstava Načeradského obrazů v české státní či krajské galerii. Činí mi velikou radost, že v posledních letech zájem o umělcovo dílo mezi historiky umění i sběrateli výrazně roste a dostává se mu konečně důstojných výstavních příležitostí. Zároveň i možnost představit několik obrazů galerijní kvality ve vysoce navštěvované Galerii Sky považuji za další příležitost seznámit širokou veřejnost s dílem tohoto mimořádného umělce.
Petr Mach